Dobromyslný zlobr zelené barvy, který věčně trpí plynatostí a nepochopením svého okolí, se stal v roce 2001 celosvětovým hitem a za léta uplynulá kultem, který ponoukl Dreamworks k zamyšlení se nad pokračováním. Komerční stránku celé věci nebudu rozpitvávat, protože pokud bude každý výsledek „záchvatu mamon“ tak dobrý, jako je Shrek 2, začnu snad namouduši touze po nazelenalých papírcích ještě fandit. Ačkoli je pokračování navařené z naprosto totožné vody, je naprosto totožně chutné a jen o malý kousek méně kvalitní…

Naštěstí se nám nikdo nesnaží zastírat, že „se jako s dvojkou samozřejmě počítalo“. Shrek a paní Shreková odjíždějí na romantické líbánky, po jejichž ukončí dostanou pozvánku do Fioniny rodiny na povinnou seznamovačku. Jak se ale asi nóbl královskému páru z nóbl království bude zamlouvat fakt, že jejich zeťák je nevychovaná kreatura, vzbuzujících v lidech s vidlemi nenávist? Jak se jim asi bude zamlouvat fakt, že jejich dcerka se po zrušení kletby nestala sexy dívčinou, nýbrž obtloustlou zlobřicí? Tak přesně o tom druhý Shrek je. A v zásadně je to tatáž anekdota s totožnou pointou o kráse na povrchu a o kráse uvnitř. Námět je tak asi největší slabinou celého dílka – film není toliko ucelenou pohádkou, ale spíš sledem gagů, které pojí trochu předvídatelná zápletka s Dobrou vílou, producentkou kouzel všeho druhu s.r.o. a jejím synem Krasoňem, který měl být podle pokoutné dohody s Fioniným otcem na Shrekově místě. Lépe se v tom nepitvat, nepátrat a přijmout fakt, že Shrek je spíše než dějovým filmem hláškami a skvostnými scénkami nabitou šarádou na pomezí crazy komedie a parodie.

… protože právě humor a „hláškovitost“ filmu je ještě markantnější než v případě jedničky. Všechno tu stojí a padá na dobrém verbálním i vizuálním humoru, spousta záběru jsou nápaditě pointované anekdoty, vyvedené v hodně oslnivých barvách a doslova prošpikované malými fórky, které v úplnosti odhalí až pozornější sledování. Pokud námět působí trochu odfláknutým dojmem, jeho zpracování je invenční a každým coulem zábavné (snad jen manželské hádky Shreka a Fiony mohly být trochu méně „dramatické“). Co se vzalo příběhu, přidalo se postavám. Setkáme se se starými známými – užvatlaným patolízalem Oslem (Eddie „kulometná huba“ Murphy), myší rodinkou, vlkem, Perníčkem, Pinocchiem (Tom Cruise hadr, vám povídám!) a dalšími. Mezi novými tvářemi září slušná hvězdokupa – pythoňák Cleese si s chutí vystřihl Fionina otce, Jennifer Saunders převtělila svůj šaramantní hlas do hlavní charismatické záporačky Dobré víly, Rupert Everett oslizle nadaboval fešáka Krasoně a způsobem naprosto neskutečným zazářil Toníček Banderas, který v roli Kocoura v botách předvádí snad nejlepší výkon své kariéry a především díky jeho mexikánskému mazlíčkovi získal Shrek úplně novou hvězdu… Energie nového hrdinského trojsoší je snad ještě větší než v jedničce a po princezně se Fioně, která zůstává přeci jen trochu bokem, se mi díky „pánské“ jízdě ani nezastesklo…

Neméně skvěle dopadl soundtrack, který sice v originální orchestrální části nepřišel s žádnou převratnou melodií (ústřední „téma“ zůstalo), zato při volbě doplňkové muziky tým skladatelů zaválel. Díky skvělým melodiím ze zlatého fondu světové pop music je Shrek 2 proklatě chytlavou záležitostí a především zasazení muziky do scén je neuvěřitelně vynalézavé (počíhejte si na Nicka Cavea a „People Ain´t No Good).

Shrek 2 je prostě brilantní a vtipnou jízdou, u které mi ani nepřišlo, že tvůrci vyprávějí podruhé tu samou anekdotu. Vyprávějí ji totiž tak dobře a poutavě, že se člověk musí chtě nechtě bavit a na rozbory zapomenout. Z hlediska filmového možná slabší než jednička, z pohledu nezaujatého diváka ale stejná (ne-li větší) zábava…